Ten, který nestřílel

Ruský básník a herec Vladimir Vysockij zpracoval v jedné ze svých nejzdařilejších válečných písní „Ten, který nestřílel“ příběh vojáka, který byl v narychlo ušité kauze odsouzen k smrti zastřelením.

Ruský básník a herec Vladimir Vysockij napsal někdy na přelomu let 1972/73 jednu ze svých nejzdařilejších válečných písní „Ten, který nestřílel“ (https://www.youtube.com/watch?v=bqhdutPCBaw). Zpracoval v ní skutečnou událost, kterou mu vyprávěl jeho strýc. Šlo o příběh vojáka, který byl v narychlo ušité kauze odsouzen k smrti zastřelením. Popravu však přežil, protože popravčí četa sice výtečně splnila rozkaz, ale byl v ní jeden, který nestřílel. Voják a zároveň vypravěč příběhu byl poté zraněný odtažen do lazaretu, protože řády nenařizovaly střílet někoho dvakrát. Vypravěč se pak dlouho léčí, chodí se na něj dívat všechny ženské v lazaretu a přitom stále myslí na toho, který nestřílel. Píseň končí tragicky, neboť její tušený kladný hrdina nakonec zemřel: „Německý odstřelovač mě dorazil, když zabil toho, který nestřílel.“ Sama píseň popisovala poněkud stinnou kapitolu historie bývalého Sovětského svazu: Přestože ji Vysockij velmi často zpíval na svých koncertech a zařadil ji i na svou první zahraniční LP-desku, nahranou roku 1976 v Kanadě, oficiálně v Sovětském svazu byla vydána až někdy v polovině roku 1989. Podrobný „vysockologický“ rozbor této písně, zabývající se mimo jiné jedním z nečetných Vysockého autocenzurních zásahů do vlastních textů, viz zde: https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A2%D0%BE%D1%82,_%D0%BA%D0%BE%D1%82%D0%BE%D1%80%D1%8B%D0%B9_%D0%BD%D0%B5_%D1%81%D1%82%D1%80%D0%B5%D0%BB%D1%8F%D0%BB#%D0%98%D1%81%D1%82%D0%BE%D1%80%D0%B8%D1%8F_%D0%BF%D0%B5%D1%81%D0%BD%D0%B8.

Titul Vysockého písně se – zcela přirozenou myšlenkovou asociací – vynořil v souvislosti s příkladně statečným činem jednoho vysokého ruského/sovětského důstojníka. Tento čin se odehrál v červnu 1962 v průběhu masových prorežimních protestů, které vypukly ve městě Novočerkassk na jihozápadě Ruska. Podle mého názoru se jedná o skutek, který beze zbytku naplňuje definici kantovského kategorického imperativu: „Jednej jen podle té zásady, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ Z toho důvodu jsem přesvědčen, že tento čin (i kdyby byl jeho širší kontext jakýkoli) musí být čas od času stále znovu připomínán. A to nejen jako morální laťka nastavená různým výše či níže postaveným vykonavatelům rozkazů či příkazů, nebo jako obecný doklad o zločinnosti špiček komunistických totalitních států, a to i v dobách relativního politického uvolnění.

Let prvního člověka do vesmíru v dubnu 1961 představoval velký impuls pro propagandu v SSSR a v dalších zemích sovětského bloku dokazující údajnou technickou převahu nad tzv. kapitalistickými státy, zejména nad USA. Tato propaganda nemohla ovšem nadlouho úplně zakrýt fakt, že se SSSR a státy východního bloku potýkaly s vážnými hospodářskými a zásobovacími problémy. V Československu to vyjádřili účastníci posléze značně brutálně potlačeného pražského studentského majálesu v květnu 1962 provolávaným heslem: „Není maso, není kmín, hlavně že lítá Gagarin!“ V Sovětském svazu byla situace mnohem horší…

Počátkem 60. let se začal Sovětský svaz propadat do stále se prohlubujících potíží se zásobováním základními potravinami. Zásobovací problémy postihovaly nejen malá a odlehlá sídla, nýbrž i větší městská centra. Na rozdíl od Stalina, který vystavil na počátku 30. a znovu ve druhé polovině 40. let obyvatele některých oblastí Sovětského svazu regulérnímu hladomoru, který si vyžádal miliony obětí, rozhodl se tehdejší první tajemník sovětské komunistické strany Nikita Sergejevič Chruščov (1894-1971), poprvé v historii SSSR, roku 1961 nakoupit obilí v zahraničí, a to v Kanadě.

Ani toto opatření však příliš nepomohlo a v mnoha provinčních městech v SSSR zmizely z obchodů takřka veškeré potraviny. Bílý chléb nebyl vůbec, dodávky tmavého žitného chleba byly značně nepravidelné a leckde nebyl v obchodech k dostání po celé týdny. Navíc klesala jeho kvalita, neboť do něho bylo přidáváno stále více surogátů obilné mouky a dalších příměsí. Za této situace rozhodla sovětská vláda (patrně ve snaze zajistit alespoň nějaké potravinářské zboží v obchodech) o zdražení masa a masných výrobků o 30 % a másla o 25 %.

V Novočerkassku byl tento krok navíc doprovázen razantním zvýšením výkonových norem v tamější elektrotechnické továrně (????????a????? ??????????????????????? ?????). To fakticky znamenalo podstatné snížení mezd, přičemž továrna byla jedním z největších průmyslových výrobních podniků ve městě. Panovaly zde (i na sovětské poměry) otřesné poměry v oblasti bezpečnosti práce a ochrany zdraví. Na jaře 1962 se v jednom z provozů otrávilo na 200 lidí.

Dne 1. června 1962 dopoledne přerušilo přibližně tisíc dělníků novočerkasské elektrotechnické továrny práci a shromáždilo se před budovou, kde sídlilo její vedení. Ředitel se zpočátku pokusil protest zlehčit, čímž jen přilil oleje do ohně a stávka se rozšířila na celou továrnu. Ke stávce se záhy přidali i dělníci z některých dalších místních a okolních podniků, takže počet stávkujících dosáhl cca pěti tisíc. Ti se pak vydali do města a zablokovali důležitou železniční trať ze Saratova do Rostova na Donu.

Poté, kdy se Chruščov dozvěděl o stávce v Novočerkassku, vyslal tam početnou komisi složenou z členů předsednictva ústředního výboru komunistické strany v čele se svým blízkým spolupracovníkem Anastasem Ivanovičem Mikojanem (1895-1978). Mezitím byl stávkujícími vypískán oblastní stranický tajemník Basov, který se je pokusil uklidnit. Místní policejní složky do dění nijak nezasahovaly, pouze pořizovaly fotografie protestujících. Policejní posily dorazily do města až 1. června večer. V noci obsadily Novočerkassk jednotky sovětské armády s tanky a obrněnými transportéry. Stalo se tak na přímý rozkaz ministra obrany maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského (1898-1967). Tanky dorazily na dvůr elektrotechnické továrny a vytlačily z něj shromážděné stávkující. Armáda také obsadila všechny strategicky a komunikačně důležité objekty a ve městě byl vyhlášen zákaz nočního vycházení. Byli zatčeni první protestující.

Navzdory těmto opatřením protesty trvaly i druhý den. Dělníci se opět vydali do centra města, přičemž se k nim připojovali další nespokojení obyvatelé, včetně žen a dětí. Poté, kdy se ukázalo, že protestující nebyli zastaveni tanky na mostě přes místní řeku a blíží se do centra, dala se delegace ústředního výboru v čele s Mikojanem spolu s většinou místních vedoucích funkcionářů na úprk z města. Právě to byl moment, kdy do novočerkasských událostí zasáhl generálporučík Šapošnikov – ten, který nestřílel.

Matvěj Kuzmič Šapošnikov (1906-1994) se narodil v rolnické rodině. Byl pouhým jmenovcem mnohem proslulejšího maršála SSSR Borise Michajloviče Šapošnikova (1882-1945), jenž byl v letech 1941-1942 náčelníkem generálního štábu Rudé armády a v letech 1941-1945 členem sovětského hlavního stanu. Začátek války zastihl Matvěje Šapošnikova v hodnosti podplukovníka. První polovinu války strávil většinou v různých štábních funkcích v mechanizovaných a tankových divizích a sborech. Roku 1943 se stal velitelem tankového sboru, který se vyznamenal při přechodu Dněpru. Za to bylo Šapošnikovovi v lednu 1944 uděleno vyznamenání Hrdina Sovětského svazu. Nedlouho poté byl povýšen na generála.

Šapošnikov pokračoval v úspěšné vojenské dráze i po válce. Vrcholem jeho kariéry se stalo roku 1960 jmenování zástupcem velitele vojsk Severokavkazského vojenského okruhu. Šapošnikov velel jednotkám okruhu, které noci na 2. června 1962 obsadily Novočerkassk. Zde obdržel rozkaz velitele okruhu armádního generála Issy Plijeva (1903-1979), aby se svými tanky zaútočil na demonstranty. Šapošnikov odmítl rozkaz vyplnit se slovy: „Nevidím před sebou takového protivníka, na kterého by bylo zapotřebí útočit našimi tanky.“ („?? ???? ????? ????? ?????? ??????????, ???????? ????????? ?? ????????? ?????? ???????.“) Zároveň nařídil svým vojákům vybít zbraně a odevzdat veškeré střelivo velitelům rot, evidentně ve snaze předejít možným náhodným incidentům s civilním obyvatelstvem.

Šapošnikov svým jedinečně odvážným a vysoce morálním činem, kterým neuposlechl evidentně zločinný rozkaz, zachránil stovky, ne-li tisíce životů obyvatel Novočerkassku. Přesto si tamější nepokoje vyžádaly několik desítek obětí a nejméně 87 další lidí bylo při nich zraněno, většinou střelbou při zásahu policejních složek či při individuálních potyčkách s nimi. Přímo při nepokojích 1.-2. června 1962 zahynulo podle oficiálních údajů 26 demonstrantů a sedm bylo odsouzeno k trestu smrti za „pokus o svržení sovětské moci“ a zastřeleno. Dalších 105 účastníků nepokojů bylo soudem posláno na 10-15 let do pracovních táborů. Sovětský režim usiloval velmi důsledně o naprosté utajení událostí v Novočerkassku. Ještě řadu let po nich byla cenzurována veškerá písemná korespondence tamějších obyvatel. Kromě toho museli všichni ti, kterým bylo dovoleno „vycestovat“ z města (většinou na služební cesty či na návštěvu příbuzných), podepisovat prohlášení, že pod hrozbou drastických trestů nebudou o událostech z června 1962 s nikým mluvit… Novočerkasské události vešly v obecnou známost teprve v červnu 1989, kdy o nich napsal týdeník „Litěraturnaja gazeta“.

Generál Šapošnikov si jistě byl od počátku velmi dobře vědom toho, že odmítnutím rozkazu (jakkoli byl zločinný) nasazuje vlastní život. Ještě citelněji si to musel uvědomit poté, kdy se účastníci novočerkasských nepokojů dočkali ze strany Chruščovova režimu vskutku brutální odplaty. Chruščov nejenže nezapomněl zavírat odpůrce režimu (jak sám veřejně řekl v návalu vzteku počátkem 60. let básníkovi Andreji Vozněsenskému), nýbrž v případě potřeby je i střílet. Přesto se Šapošnikovovi v letech bezprostředně následujících po nepokojích z června 1962 – paradoxně – nestalo takřka nic, přestože se pokusil písemně informovat o průběhu nepokojů různé sovětské instituce a také několik spisovatelů. Teprve v roce 1966 byl poslán do výslužby. Počátkem roku 1967 byl vyloučen z komunistické strany a téhož roku proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro antisovětskou agitaci. Důvodem byly nejen jeho dopisy informující o novočerkasských událostech, nýbrž také okolnost, že při domovní prohlídce byly nalezeny jeho deníky se značně kritickými texty na adresu sovětského režimu: „…lituji jen, že jsem nedokázal opravdu bojovat s tímto zlem. Ve střetnutí se zvůlí a tyranií jsem neměl dost schopností vést smrtelný boj. V boji se zlem, které se rozšířilo a zakořenilo v armádě, jakým je zvůle samolibých tyranů, podlost a pokrytectví, jsem neměl dostatečně efektivní zbraň, kromě iluzorní víry v to, že pravda, tak nějak sama od sebe, vyhraje a spravedlnost zvítězí.“ Soudní perzekuce hrdiny Sovětského svazu v souvislosti s událostmi, jež měly zůstat navždy utajeny, se však nakonec ukázala jako nežádoucí. Trestní stíhání bylo zastaveno poté, kdy Šapošnikov (údajně) projevil lítost…

Šapošnikov byl rehabilitován koncem roku 1988 a zároveň mu bylo vráceno členství v komunistické straně. Dočkal se ještě okamžiku, kdy Hlavní vojenská prokuratura Ruské federace zahájila roku 1992 vyšetřování Chruščova, Mikojana a dalších devíti stranických a vojenských hodnostářů v souvislosti s popravami v Novočerkassku. Vyšetřování bylo záhy zastaveno, neboť se zjistilo, že nikdo z vyšetřovaných už není naživu… Všichni popravení a odsouzení z Novočerkassku byli rehabilitováni zvláštním výnosem ruského prezidenta Borise Jelcina v červnu 1996. Generál Matvěj Šapošnikov zemřel v lednu 1994 v Rostově na Donu, kde je také pochován.

Aktéři událostí v Novočerkassku z června 1962 se postarali o dva jejich epilogy, z nichž první je ryze tragický, z toho druhého je snad možné (s nemalou dávkou fantazie) zkonstruovat pozitivní ruský historický mýtus:

Tehdejší první tajemník rostovského oblastního výboru komunistické strany Alexandr Vasiljevič Basov (1914-1988) byl vzápětí po novočerkasských událostech vyslán na Kubu jako vládní poradce pro otázky živočišné výroby. (S jistou dávkou nadsázky a ironie by se dalo poznamenat, že se Kuba vyrovnává s následky jeho činnosti dodnes.) V roce 1965 se Basov neosvědčil ani na postu ministra zemědělství Ruské federace, takže po několika měsících přešel do sovětských diplomatických služeb. Tam působil na různých velvyslaneckých postech až do roku 1980. V posledním desetiletí se objevil názor, že Basov v letech 1971-1973, kdy byl sovětským velvyslancem v Chile, značně zkomplikoval sovětsko-chilské vztahy, a tak spoluzavinil tamější násilný vojenský převrat generála Pinocheta a svržení prezidenta Salvadora Allendeho.

Zásah proti demonstrantům v Novočerkassku sledovaly - z blízkosti i z povzdálí - také děti. Ty se ukrývaly též v korunách stromů místního parku, kde byly některé z nich zasaženy střelbou směřující nad hlavy demonstrantů. Kulka se tehdy vyhnula dvanáctiletému chlapci Sašovi – v duchu pozdějšího mýtu možná proto, že musel nejprve splnit svou historicky předurčenou úlohu. Oním chlapcem byl pozdější generál Alexandr Ivanovič Lebeď (1950-2002), výrazná postava ruské politiky 90. let a počátku nového tisíciletí. Veřejně známou osobností se generálmajor Lebeď stal ve chvíli, kdy 19. srpna 1991 během pokusu o neostalinistický puč uskutečněný tzv. výborem pro výjimečný stav obklíčil se svou výsadkovou jednotkou budovu nejvyššího sovětu Ruské federace (tzv. Bílý dům) v Moskvě, aby se – po jistém váhání – přidal následující den na stranu Borise Jelcina. Časem tak mohl vzniknout pozitivní mýtus moderních ruských dějin: Generál Lebeď si pamatoval, co se stalo v Novočerkassku (a možná dokonce věděl o činu generála Šapošnikova), a proto se snažil nepřipustit krveprolití.

Na úplný závěr připomínám ještě jednu výraznou analogii s našimi moderními dějinami: Novočerkasské události se odehrály na den přesně devět let po prvním masovém protikomunistickém vystoupení ve východní Evropě po roce 1948, k němuž došlo v Plzni po vyhlášení tzv. měnové reformy na začátku června roku 1953.

V každém případě je velmi potřebné všemožným někdejším vykonavatelům rozkazů či příkazů (tedy nejen jednomu bývalému členovi Pohotovostního pluku Veřejné bezpečnosti v Parlamentu České republiky a druhému v české vládě) občas připomínat, že „byl jeden, který nestřílel“. A který dával v sázku nesrovnatelně víc, než by riskovali odmítnutím rozkazu k násilnému zásahu proti pokojným demonstrantům oni…