Neděle 19. ledna 2020, svátek má Doubravka
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 19. ledna 2020 Doubravka

Popravení sovětští generálové

13. 12. 2019 22:16:49
V aktuálních diskusích kolem zřízení památníku tzv. "vlasovců" v Řeporyjích se dosud nikdo nezabýval otázkou, zda byla kolaborace s nacisty obvyklým, či naopak výjimečným jevem v řadách sovětské generality za 2. světové války.

V aktuálních mediálních diskusích kolem vybudování památníku vojáků 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA, nazývaných ne zcela přesně „vlasovci“), kteří padli v boji s německými nacistickými jednotkami během Pražského povstání v květnu 1945, v pražské městské části Řeporyje, zaznělo mnoho argumentů ve prospěch pomníku i proti němu. V méně emotivních vyjádřeních se snažili diskutující podpořit svou argumentaci (nezbytně ve větší či menší míře selektivně) odkazy na rozličná a do různých souvislostí zasazená historická fakta. Jen minimální pozornost byla však zatím věnována otázce, do jaké míry byla kolaborace s nacisty, na níž přistoupili pozdější generálové ROA, obvyklým, či naopak výjimečným jevem v rámci generality, popř. vyššího důstojnictva Rudé armády v průběhu druhé světové války.

K této otázce si proto dovolím připojit několik poznámek, a to na příkladu generálů Rudé armády, kteří upadli do německého zajetí v období od června 1941 do srpna 1944.

Jednalo se o cca 75 generálů. Většinou to byli velitelé divizí a sborů, popř. členové štábů armád v hodnosti generálmajora, tedy v nejnižší generálské hodnosti. (Hodnosti generálů byly v Rudé armádě znovu zavedeny v červnu 1940.)

Vyšší generalita

Výše funkčně postavených generálů, tj. velitelů armád, náčelníků štábů armád a podobně vysoko postavených armádních funkcionářů, se ocitlo mezi zajatými generály poměrně málo. Natolik málo, že je možné podat (bez nároku na úplnost) jejich abecední výčet: Náčelník štábu 37. armády genmjr. Konstantin L. Dobroserdov, velitel 20. armády genpor. Filipp A. Jeršakov, náčelník štábu 3. gardové armády genmjr. Ivan P. Krupennikov, velitel 19. armády genpor. Michail F. Lukin, náčelník štábu 19. armády genmjr. Vasilij F. Malyškin, velitel 6. armády genpor. Ivan N. Muzyčenko, velitel 12. armády genmjr. Pavel G. Ponědělin, velitel 5. armády genmjr. Michail I. Potapov, velitel 48. armády genmjr. Alexandr G. Samochin, velitel 2. úderné armády a zástupce velitele Volchovského frontu genpor. Andrej Vlasov a velitel 32. armády genmjr. Sergej V. Višněvskij. Většina z nich byla zajata během dvou velkých německých obkličovacích operací v prvních čtyřech měsících války, a to v Umaňském kotli v létě 1941 a při tzv. Vjazemské katastrofě v říjnu 1941. K těmto 11 generálům je snad možné připočítat snad ještě zástupce náčelníka štábu Severozápadního frontu genmjr. Fjodora M. Truchina. Vedle Jeršakova, Lukina, Muzyčenka a Vlasova byl zajati ještě dva generálporučíci, a to vojenský architekt a profesor Vojenské akademie generálního štábu Rudé armády Dmitrij M. Karbyšev a velitel dělostřelectva 10. gardové armády Lavr A. Mazanov. Z nich byli pro nacisty největší kořistí hodnou zvláštní pozornosti bezesporu Vlasov, Karbyšev a Lukin.

Zemřelí generálové

Z oněch cca 75 zajatých generálů přibližně třetina zemřela v německém zajetí. Někteří skonali záhy na následky svých předchozích zranění, další byli zastřeleni po neúspěšných pokusech o útěk a jiní byli umučeni v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Jedním z těch, které potkal tento osud, byl genpor. Dmitrij Karbyšev (1880-1945). Byl uznávaným vojenským pevnostním architektem, který to už v carské armádě dotáhl na podplukovníka a před první i druhou světovou světovou válkou se podílel na dostavbě Brestské pevnosti. Do bolševické strany vstoupil teprve roku 1940. Karbyšev byl zajat zraněný v srpnu 1941. Nacisté o Karbyševa velmi stáli a dostal od nich několik různě formulovaných nabídek ke spolupráci. Ty však odmítl, stejně jako nabídku generála Vlasova z roku 1943. Více než 60-letý Karbyšev tak za dobu zajetí prošel řadou nacistických věznic, zajateckých a koncentračních táborů a nakonec byl brutálně umučen v únoru 1945 v Mauthausenu. Karbyševově zajetí byl věnován dobově tendenční sovětský film „Родины солдат“ (Voják vlasti) z roku 1975 (https://www.youtube.com/watch?v=pASYdeQPSZ4).

Uprchlí zajatci

Nejméně sedmi generálům Rudé armády, shodou okolností zajatým už v roce 1941, se podařilo za různých okolností uprchnout ze zajetí a dostat se zpět k sovětským jednotkám nebo k partyzánům. Přesto ani jejich další osud nebyl pokaždé šťastný.

Z generálů, kteří uprchli ze zajetí, se stal obětí stalinského režimu genmjr. Golcev, jenž byl roku 1942 zastřelen za to, že se údajně úmyslně vzdal. Pro utajený několikadenní pobyt v německém zajetí po porážce v Umaňském kotli byl v prosinci roku 1943 zatčen, plných devět let vyšetřován a v roce 1952 odsouzen k 15 letům v gulagu genpor. Ivan A. Laskin (1901-1988). Tento rozsudek byl zrušen krátce po Stalinově smrti. Laskin se přitom, zdánlivě nesmazatelně, zapsal do sovětských vojenských dějin jako generál, jenž na konci ledna 1943 přijímal ve Stalingradu kapitulaci velitele německé 6. armády polního maršála Friedrich Pauluse. Tehdy byl Laskin náčelníkem štábu 64. armády.

Generálové Rudé armády a ROA

Jen malá část zajatých generálů se připojila k „ruskému osvobozeneckému hnutí“ − většinou v letech 1942-1943, tedy v době, kdy ROA nebyla reálnou vojenskou silou, ale v podstatě jen nástrojem nacistické protisovětské a antistalinské propagandy na východní frontě. Jako reálná vojenská síla se začala ROA formovat teprve na podzim 1944, po (znovu)ustavení Výboru pro osvobození národů Ruska (KONR). Kromě genpor. A. Vlasova se na činnosti ROA podíleli již zmínění V. Malyškin a F. Truchin. Dalšími generály Rudé armády, kteří se stali příslušníky ROA, byli generálmajoři Ivan A. Blagověščenskij, Alexandr J. Budycho, Markis V. Salichov a Dmitrij J. Zakutnyj. Jako členové různých nacionalistických či „protibolševických“ organizací s nacisty kolaborovali také generálmajoři Pavel V. Bogdanov, Jevgenij A. Jegorov, Andrej Z. Naumov a Boris S. Richtěr. Někdejší velitel 171. střelecké divize Rudé armády Budycho, zajatý v září 1941 v Kyjevském kotli, si posléze spolupráci s Vlasovem rozmyslel a vzdal se v říjnu 1943 v blízkosti Leningradu partyzánům. Přesto byl později popraven.

Plukovníci Rudé armády generály ROA

Zbývající generálmajoři ROA byli původně plukovníky Rudé armády, většinou veliteli divizí. To se týká velitele „pražské“ 1. divize ROA Sergeje K. Buňačenka, velitele 2. divize Grigorije A. Zvereva, velitele 3. divize Michaila M. Šapovalova, velitele důstojnické školy ROA Michaila A. Mendrova a prvního zástupce náčelníka štábu ROA Vladimira Bajerského/Bojarského. Právě Bojarskij v srpnu 1942 podepsal spolu s Vlasovem provolání o vytvoření ROA. Původně pouze plukovníkem Rudé armády byl také velitel letectva a protivzdušných sil ROA, resp. KONR genmjr. Viktor I. Malcev. Generálem Rudé armády nebyl pochopitelně ani druhý generálporučík ROA Georgij N. Žilenkov, zřejmě hlavní redaktor Pražského manifestu KONR z listopadu 1944. Ten byl v době zajetí v bitvě u Vjazmy členem vojenské rady 32. armády. Jako politruk měl hodnost brigádního komisaře, což se rovnalo hodnosti podplukovníka, nebo nanejvýš plukovníka. Žilenkov, narozený v roce 1910, nejen dokázal před bolševiky utajit své šlechtické předky (jejichž jména figurovala v řadě předrevolučních ruských tištěných „schematismů“), ale už počátkem 40. let zastával v Moskvě funkci obvodního stranického tajemníka a měl našlápnuto ke strmé kariéře v řadách privilegovaných příslušníků aparátu komunistické strany.

Genpor. A. Vlasov byl v Moskvě (v Butyrské věznici) 1. srpna 1946 oběšen s jedenácti dalšími generály a vyššími důstojníky ROA (genpor. ROA Žilenkov, generálmajoři ROA Blagověščenskij, Buňačenko, Zakutnyj, Zvěrev, Malcev, Malyškin, Meandrov a Truchin, plukovník Korbukov a podplukovník Šatov). Z oběšených bylo pouze pět bývalých generálů Rudé armády (Vlasov, Blagověščenskij, Malyškin, Truchin a Zakutnyj). Generál Budycho byl zastřelen roku 1950, stejně jako další kolaboranti Bogdanov, Jegorov a Naumov.

Mir Hodža Ereli a Andrej Aldan

Z původních generálů Rudé armády spolupracujících s ROA se podařilo uniknout trestu smrti pouze Markisi Vikmulovičovi Salichovovi (nar. 1896). Genmjr. Salichov byl národností Tatar a na počátku války poměrně úspěšně velel 60. horské střelecké divizi Rudé armády. Ta byla dislokována na „nové“ sovětsko-rumunské hranici a byla jednou z mála jednotek Rudé armády, která v prvních dnech po německém vpádu (podobně jako 99. divize, jíž velel do ledna 1941 Vlasov) neustupovala, neprchala ani nedezertovala, nýbrž útočila. Přesto neunikla svému osudu a byla počátkem srpna 1941 zcela zničena v Umaňském kotli. Salichov byl poté, spolu s dalšími údajnými viníky katastrofy u Umaně v čele s generálem Ponědělinem, odsouzen k smrti. Koncem srpna 1941 byl zajat Němci. Když vyšla najevo jeho spolupráce s nacisty a s ROA, byl Salichov v červnu 1943 v SSSR opětovně odsouzen v nepřítomnosti k smrti. Jeho poválečný osud byl dlouho nejasný a pátrání po něm bylo v Sovětském svazu zastaveno až roku 1955. Teprve ruský historik Kirill M. Alexandrov zjistil, že Salichov žil roku 1953 v Mnichově pod balkánsky znějícím jménem Mir Hodža Ereli a že pod tímto jménem zemřel v září 1958 v tureckém Instanbulu (https://labas.livejournal.com/1168105.html).

Kolaborující genmjr. Richtěr, odsouzený roku 1943 v Sovětském svazu k smrti, byl od konce války nezvěstný; předpokládá se, že někdy během roku 1945 byl buď zastřelen, nebo zahynul.

Z vyšších důstojníků ROA, sloužících původně v Rudé armádě, se zachránil ještě zástupce náčelníka štábu ROA plukovník Andrej G. Něrjanin (1904-1957), který žil pod jménem Aldan nejprve v Mnichově a od roku 1953 v USA. Již někdy kolem roku 1948 zachytil osudy ROA v roce 1945 a v první polovině roku 1946 v pozoruhodných memoárech „Армия обречённых. воспоминания зам. начальника штаба РОА“ (Armáda odsouzených/zatracených. Vzpomínky zást. náčelníka štábu ROA), které vyšly posmrtně roku 1969 v New Yorku (https://archive.org/details/armiiaobrechenny00alda/page/n3).

Estonský generálmajor

Zcela zvláštní a jedinečný byl osud generálmajora Tõnise Rotberga (1882-1953). Je možné jej považovat i za dvojtého zrádce, i za vojáka, jenž selhal vystaven extrémním zkouškám doby. Rotberg sloužil nejprve v ruské carské armádě. V meziválečném období byl zásobovacím náčelníkem estonské armády, v níž roku 1928 dosáhl hodnosti generálmajora. Po anexi Estonska Sovětským svazem v červnu 1940 se stal ministrem vojenství nové sovětské republiky a byl přijat ve stejné hodnosti do Rudé armády. To se rovnalo vlastizradě a jako vlastizrada je to také v současném Estonsku chápáno. V červenci 1941 byl Rotberg zajat Němci. Roku 1942 byl propuštěn ze zajetí, když se zavázal, že nebude bojovat proti německé armádě. Poté žil v Tallinu, kde byl v září 1944 zatčen příslušníky NKVD. Byl odsouzen za vlastizradu a zemřel ve vězení.

Michail Lukin – velitel vjazemského kotle

Více než dvěma desítkám zajatých generálů byl po příslušné „prověrce“ umožněn návrat do řad Rudé armády. To se týkalo i další velké německé „kořisti“, genpor. Lukina. Ten byl nejen velitelem 19. armády, ale v říjnu 1941 velel uskupení složeného ze zbytků 19., 20., 24. a 32. armády, které se několik dní bránilo v obklíčení ve Vjazemském kotli a vázalo na sebe část jednotek wehrmachtu. Lukin byl zajat těžce zraněný, možná v bezvědomí a v zajetí mu museli amputovat nohu. Takže ani podle přísných „stalinských“ měřítek se (na rozdíl od Vlasova) nevzdal do zajetí. Podle pamětí blízkého Vlasovova spolupracovníka, lotyšského Němce a kapitána wehrmachtu Wilfrieda Strik-Strikfeldta (1896-1977) Gegen Stalin und Hitler. General Wlassow und die russische Freiheitsbewegung (Proti Stalinovi a Hitlerovi. Generál Vlasov a ruské osvobozenecké hnutí), vydaných v roce 1970, Lukin údajně nejprve Vlasovovi na jeho nabídku sdělil, že s ním nemůže spolupracovat, pokud nacisté neposkytnou záruku vytvoření ruské národní vlády a nevzdají se své politiky směřující ke zničení Ruska. Kromě toho se Lukin měl vyjádřit v tom smyslu, že Rusové by byli vděčni Němcům, kdyby je zbavili stalinského režimu. V každém případě jej Vlasov nakonec ke spolupráci nezískal a Lukin byl v dubnu 1945 osvobozen Američany ze zajateckého tábora.

Stalinskému vedení bylo zřejmě známo, že Lukin se v zajetí vyjadřoval negativně o komunistickém zřízení v SSSR. Přesto Lukin “prověrkou” prošel – snad i zásluhou sovětského režimistického spisovatele Konstantina Simonova, jenž barvitě zpracoval Lukinovo vyprávění o tom, jak zraněný ztratil svůj revolver (takže se nemohl zastřelit) a při pokusu uprchnout Němcům byl podruhé zraněn, ztratil vědomí a probral se až v německém lazaretu. Hlavním účelem tohoto Lukinova vyprávění bylo zřejmě zbavit se jakékoli potenciální viny, že se dobrovolně vzdal nepříteli. Lukin tak byl sice navrácen do řad Rudé armády, ale vzápětí byl jako invalida poslán do výslužby. Onen narativ zajetí těžce zraněného generála v bezvědomí byl ostatně použit i u Karbyševa a některých dalších zajatců...

„Prověření“ generálové

Většina zajatých generálů, kteří prošli „prověrkou“, mohli sice dál sloužit v Rudé armádě, ale žádná zářivá kariéra je nečekala. Zpravidla už nebyli povyšováni a většina z nich odešla do zálohy ještě ve druhé polovině 40. či na počátku 50. let. Relativně nejlepší a poměrně častou pozicí pro ně představovalo teplé, nicméně bezvýznamné místo vedoucího některé z vojenských kateder sovětských vysokých škol a univerzit, v několika případech učitelský post na některé vojenské akademii. Do velitelských či štábních funkcí v Rudé armádě se nevrátil téměř nikdo z nich.

Jedinou výraznou výjimku z tohoto pravidla představoval u Kyjeva (údajně též po zranění v bezvědomí) zajatý genmjr. Potapov (1902-1965), jenž se i po válce těšil Stalinově osobní přízni. Tento generál se po sedmiměsíční „prověrce“ a internaci stal znovu velitelem armády a koncem 50. let to dotáhl na generálplukovníka a velitele vojenského okruhu. Paradoxně se Potapov až do své smrti vyjadřoval o svém spolubojovníkovi z bitvy u Kyjeva Vlasovovi s respektem a věřil tomu, že nacisté Vlasova nějak zneužili ke svým cílům proti jeho vůli.

Osvobození popravení zajatci

Nepochybně nejzajímavější skupinu mezi zajatými sovětskými generály tvoří více než dvě desítky generálů, kteří byli po válce popraveni, popř. odsouzeni k dlouhodobým trestům za vlastizradu. Členové ROA Vlasov, Malyškin, Truchin, Blagověščenskij, Zakutnyj, Budycho a další proněmečtí kolaboranti Bogdanov, Jegorov a Naumov tvoří mezi nimi pouze menšinu. Ani ti generálové Rudé armády, kteří se v zajetí nekolaborovali a nezapletli se s Vlasovem, ba dokonce ani ti, kteří spolupráci s ním dokonce jasně odmítli, nemuseli projít „prověrkou“ a Stalin je nechal nakonec popravit. Největší skupina těchto generálů byla popravena až pět let po válce, během roku 1950. Jednalo se o generálmajory Ponědělina, Arťomenka, Běleševa, Kirillova, Krupennikova a Sivajeva. Tehdy byl popraven také genmjr. Kirpičnikov, jenž upadl v září 1941 do finského zajetí. Již v roce 1946 byl zastřelen genmjr. Zybin a ještě v prosinci 1951 genmjr. Privalov. Genmjr. Potutarčov, osvobozený roku 1945 z koncentračního tábora Dachau, byl později zatčen a zemřel pravděpodobně roku 1947 v sovětském vězení. Většina uvedených generálů byla rehabilitována ještě v průběhu 50. let. Trochu šťastnější konec byl dopřán jen generálu Samochinovi: Ten byl sice roku 1945 odsouzen k 25 letům vězení, ale krátce po Stalinově smrti byl rehabilitován a mohl poté vyučovat na vojenské katedře Moskevské státní univerzity; zemřel však už v roce 1955, ve svých 53 letech, zřejmě i na následky předchozího dlouholetého věznění. Objektem vyšetřování a perzekuce pro údajnou protisovětskou agitaci mezi zajatci se stal také genmjr. Ivan M. Gerasimov. Ten byl roku 1946 propuštěn z armády a roku 1952 zbaven hodnosti generála; byl rehabilitován v letech 1956-1957.

Jen u několika výše zmíněných generálů je možné vystopovat možné důvody, proč je nechal Stalin několik let po válce popravit. Generálové Ponědělin a Kirillov byli v srpnu 1941 odsouzeni v souvislosti s umaňskou porážkou k trestu smrti za dezerci. Společně s nimi byl odsouzen tehdy již mrtvý velitel 28. armády genpor. Vladimir J. Kačalov. Arťomenko a Zybin byli odsouzeni v nepřítomnosti k smrti za zradu sovětským vojenským soudem roku 1942. V Arťomenkově případě je možné spekulovat o tom, zda při rozhodnutí o vykonání rozsudku nad ním nehrála jistou roli ta skutečnost, že byl v době bitvy o Kyjev (při níž v září 1941 byl vzat do zajetí) zástupcem velitele 37. armády, jíž tehdy velel právě Vlasov. Blízkost k Vlasovovi byla možná osudná i veliteli letectva 2. úderné armády genmjr. Michailu A. Beliševovi: Ten upadl do zajetí koncem června 1942, jen o pár týdnů dříve než jeho velitel Vlasov. Na druhé straně však nemusel být někdejší služební kontakt s Vlasovem ve spojení s německým zajetím nutně smrtící a likvidační: Genmjr. Dobroserdov, náčelník štábu 37. armády z doby, kdy jí velel Vlasov (červenec-září 1941), stejně jako velitel 24. gardové střelecké divize Vlasovovy 2. úderné armády genmjr. Ivan M. Anťufejev (zajatý v červnu 1942) byli po válce znovu přijati do Rudé armády a stali se náčelníky vojenských kateder.

O některých generálech popravených v roce 1950 je známo, že spolupráci s nacisty a s Vlasovem rozhodně odmítli. Ponědělin údajně dokonce naplival Vlasovovi do obličeje. Také Kirpičnikov vzdoroval mnoha pokusům donutit jej k vojenské či propagandistické spolupráci.

Co říci závěrem?

Z výše uvedeného přívalu většinou pozapomenutých a u nás vesměs zcela neznámých jmen generálů a důstojníků Rudé armády a ROA vyplývají v zásadě dva dosti protichůdné závěry:

  1. Na nějakou formu kolaborace s nacisty, a tím k porušení vojenské přísahy, přistoupila jen malá část, nejvýše šestina, zajatých generálů Rudé armády. Bylo tomu tak přesto, že si někteří z nich z nich museli být alespoň zčásti vědomi toho, že je stalinský režim považuje a bude považovat za zrádce a že je po návratu ze zajetí nemusí čekat nic dobrého. Jen přibližně desetina ze zajatých generálů Rudé armády se stala příslušníky ROA. V důsledku toho se značná část klíčových velitelů ROA etablovala z řad nikoli generality, nýbrž pouze vyšších důstojníků Rudé armády. (Ponechávám zde stranou ty součásti a jednotky ROA, jimž veleli někdejší carští, bělogvardějští a kozáčtí generálové a důstojníci, v první řadě generál Pjotr Krasnov a dále např. generálové Štejnfon, Turkul či Domanov.)
  2. V mnoha případech bylo zcela lhostejné, že dotyčný zajatý generál jasně odmítl, resp. vytrvale odmítal jakoukoli spolupráci s nacisty i všechny nabídky generála Vlasova a jeho stoupenců. Jeho další osud a případná likvidace závisely jen na libovůli krvavého sovětského diktátora...

Literatura:

Kirill M. ALEXANDROV, Офицерский корпус армии генерал-лейтенанта А. А. Власова 1944‐1945, Sankt Peterburg 2001.

Alexandr A. MASLOV. Zajatí sovětští generálové. Osud sovětských generálů zajatých Němci v letech 1941-1945, Praha 2004.

Fjodor D. SVERDLOV, Советские генералы в плену, Moskva 1999.

Autor: Petr Kreuz | pátek 13.12.2019 22:16 | karma článku: 32.34 | přečteno: 1328x

Další články blogera

Petr Kreuz

Chybějící morální vzor?

Martin C. Putna, člen akademické obce a profesor Univerzity Karlovy, více než 5 let mlčky přihlížel tomu, že prof. Tomáš Zima zastává úřad rektora UK a nikdy proti tomu ani nepípl.

10.10.2019 v 21:25 | Karma článku: 30.95 | Přečteno: 1033 | Diskuse

Petr Kreuz

Akademik nelegálních věd

Josif Grigulevič byl s největší pravděpodobností nejúspěšnějším agentem-nelegálem sovětské rozvědky, V 60. letech se proměnil v představitele oficiální sovětské vědy a roku 1979 to dotáhl až do Akademie věd.

8.9.2019 v 21:25 | Karma článku: 16.24 | Přečteno: 472 | Diskuse

Petr Kreuz

Karel Gott a Vladimir Vysockij

U příležitosti nedávných 80. narozenin Karla Gotta rád připomenul jednu krátkou, u nás málo známou epizodu z jeho života. Epizodu, kterou Gott později umělecky zreflektoval značně kontroverzním a problematickým způsobem.

15.7.2019 v 22:34 | Karma článku: 23.39 | Přečteno: 1624 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Pavel Skramlík

KLI-KLI: norská admirálka, klimatická krize a klimakterium

Klimatická krize, klimakterium a jmenování norské viceadmirálky do Vojenského výboru NATO jsou na první pohled nesouvisející témata. Myslím si něco jiného.

19.1.2020 v 10:59 | Karma článku: 21.12 | Přečteno: 355 | Diskuse

Jan Dvořák

Hlavně nebýt populisty, předsevzal si Fiala

Profesor Fiala se vracel z kongresu ODS s pocitem výborně odvedené práce. Pod jeho opětovným vedením se strana přesně strefí do potřeb občanů a volební vítězství bude jisté.

19.1.2020 v 10:10 | Karma článku: 25.66 | Přečteno: 549 | Diskuse

Jan Bartoň

Kongres ODS: Fiala chce vyhrát volby

Znovuzvolený předseda ODS Petr Fiala prohlásil, že ODS chce vyhrát další volby a být ve vládě. První místopředseda Zbyněk Stanjura nechce být jen ve vládě, chce vládu sestavovat.

19.1.2020 v 9:00 | Karma článku: 34.92 | Přečteno: 1105 | Diskuse

Filip Vracovský

Petr Fiala zápasí o republiku

A pomalu, ale jistě se stává rytířem smutné postavy, který si už dávno sáhl na hranice vlastních možností, ale ještě to neví, nebo ten fakt umně maskuje.....

18.1.2020 v 17:04 | Karma článku: 43.04 | Přečteno: 4766 | Diskuse

Vladimíra Bošková

Senátor Pavel Fischer mě opět okouzlil

Stojí za to přehrát si včerejší rozhovor veřejnoprávní televize se senátorem P. Fischerem a vnímat ho mimo jiné ve srovnání s dnešním kongresem ODS.

18.1.2020 v 12:29 | Karma článku: 21.53 | Přečteno: 1349 | Diskuse
Počet článků 10 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1076

Archivář a historik. Specialista na dějiny práva a kriminality. Ve volném čase se zajímám o folk, který vnímám především jako zpívanou poezii. Solidně ovládám ruštinu a němčinu Člen TOP 09 (2010-2019).

Najdete na iDNES.cz