Kolaborant se železnou maskou

Město Smolensk se stalo koncem července 1941 faktickým hlavním městem nacisty okupovaných teritorií Sovětského svazu. Starostou Smolenska byl v letech 1941-1943 právník Boris Meňšagin, rozporuplný muž s pozoruhodným osudem.

Starobylé ruské město Smolensk se stalo zásluhou své geografické polohy i díky svému symbolickému významu na konci července 1941 faktickým hlavním městem nacisty okupovaných teritorií Sovětského svazu a zůstalo jím až do osvobození Rudou armádou v září 1943. V roce 1939 měl Smolensk 157 tisíc obyvatel, z nichž bylo přibližně 15 tisíc Židů. Po vypuknutí války stihla většina obyvatel města (včetně 14 tisíc Židů) před rychle postupujícími německými vojsky odejít (zejména v rámci organizované hromadné evakuace a v důsledku mobilizace), nebo uprchnout. Na podzim 1941 tak zůstávalo ve Smolensku jen asi 37 tisíc civilních obyvatel, zatímco početnost tamější německé posádky přesáhla na jaře 1942 50 tisíc mužů. Zbývající Židé ze Smolenska a okolí byli záhy po okupaci přestěhováni do ghetta, které bylo zřízeno za městem. Někteří obyvatelé ghetta ještě nějaký čas docházeli do Smolenska, aby zde vykonávali bezplatně, jen za stravu různé manuální práce. Smolenské ghetto bylo zlikvidováno rok po okupaci, v červenci 1942 a všichni jeho obyvatelé (v počtu 1800-2000 osob), až na jediného náhodně přeživšího 15-letého chlapce, byli postříleni. Již na jaře 1942 stihli okupanti zlikvidovat všechny pacienty místní psychiatrické léčebny a postřílet 176 tamějších Romů.

Starostou (??????????) Smolenska, který měl odpovídat za civilní správu ve vztahu k místnímu obyvatelstvu, okupanti ustanovili nejprve profesora astronomie na tamějším pedagogickém institutu Borise Vasiljeviče Bazilevského (1885-1955). Záhy byl však pro tuto funkci shledán vhodnějším právník Boris Georgijevič Meňšagin (1902-1984) a Bazilevskij byl přesunut na pozici jeho zástupce.

Advokát Meňšagin

Boris Meňšagin se narodil 26. dubna/9. května 1902 v rodině úředníka. V roce 1919 vstoupil jako dobrovolník do Rudé armády a roku 1920 se účastnil tažení proti Polsku. V roce 1922 se ve Smolensku oženil. Z Rudé armády, kde sloužil jako technik, byl propuštěn roku 1927 pro své náboženské přesvědčení a pravidelné návštěvy kostela. To mu paradoxně umožnilo vystudovat v tehdy organizovaných dálkových (rychlo)kursech za jediný rok práva na Moskevské státní univerzitě a již koncem roku 1928 se stal advokátem (obhájcem). V letech 1931-1937 pracoval jako právník v jednom z moskevských automobilových závodů.

Od roku 1937 působil Meňšagin jako advokát ve Smolensku. V letech stalinského tzv. Velkého teroru (1937-1938) si získal oprávněnou pověst odvážného obhájce, jenž dokáže pomoci i lidem obviněným ve vykonstruovaných politických procesech. Jeho vrcholným výkonem bylo, když v létě 1939 dosáhl po bezmála dvou letech výrazného snížení trestů v místním zfabrikovaném procesu se „škůdcovskou“ skupinou veterinářů a chovatelů, jejíž údajný vůdce byl původně odsouzen k trestu smrti. V této kauze Meňšagin dokonce vážil cestu do Moskvy a nakonec i osobně intervenoval u tehdejšího sovětského generálního prokurátora Andreje Vyšinského.

Starosta Meňšagin

Jako starosta Smolenska řídil Meňšagin civilní správu a běžný chod města. Podléhala mu nicméně i místní pořádková policie, která byla okupanty ve stále větším rozsahu nucena k účasti na trestních, zejména protipartyzánských akcích; podílela se také na likvidaci smolenského ghetta. Naproti tomu se Meňšaginovi podařilo odolat německému tlaku, aby místní správa převzala zásobování zajateckých táborů dislokovaných v okolí Smolenska. Pod záminkou získávání „specialistů“ dosáhl Meňšagin propuštění značného počtu zajatých rudoarmějců.

Menšagin odolal též naléhání okupační správy, aby byl ve Smolensku pro německé vojáky zřízen veřejný dům, čímž se mělo zabránit nekontrolovanému šíření venerických chorob v jejich řadách. Dokázal oddalovat záměr okupantů zmocnit se městských lázní. V srpnu 1942 dosáhl obnovení činnosti stálého městského divadla, které uvádělo hlavně klasický ruský repertoár. V červnu a červenci 1943 absolvoval Menšagin 25-denní propagační cestu po Německu, kterou nacisté zorganizovali pro dvanáct ruských kolaborantů z řad funkcionářů okresů a větších měst; během ní navštívil mj. Berlín, Hannover a Hamburk.

Smolenská setkání

V prosinci 1942 a na počátku roku 1943 se Meňšagin ve Smolensku opakovaně setkal s generálporučíkem Andrejem Vlasovem (1901-1946). Pod „Smolenskou výzvou“ (Manifestem smolenského výboru), jíž Vlasov vyzval 27. prosince 1942 k vytvoření protibolševické Ruské osvobozenecké armády (ROA), však podepsán není. Meňšagin tehdy osobně poznal i druhého signatáře „Smolenské výzvy“, bývalého generálmajora Rudé armády Vasilije Malyškina (1896-1946). Seznámil se také s někdejším brigádním komisařem Rudé armády a pozdějším generálporučíkem ROA Grigorijem Žilenkovem (1910-1946). Tento někdejší sovětský partajní aparátčík je považován za jednoho z hlavních spoluautorů tzv. Pražského manifestu „Výboru pro osvobození národů Ruska“ (KONR) z listopadu 1944.

Meňšagin se ve Smolensku stýkal rovněž s ruským exulantem Georgijem Okolovičem (1906-1980). Ten se později stal jedním lídrů ruské konzervativní exilové organizace NTS a v roce 1954 velmi šťastným až kuriózním způsobem unikl v západním Německu vraždě naplánované sovětskou rozvědkou. Vražedný plán ztroskotal na lidském faktoru poté, kdy se agent Nikolaj Chochlov, který dostal rozkaz útok na Okoloviče spáchat, vzdal Američanům. Chochlov se za války podílel na řadě diverzních operací, mj. na přípravě úspěšné likvidace nacistického generálního komisaře Běloruska Wilhelma Kubeho (1887-1943). Nebyl tedy žádný zbabělec, avšak zjevně se mu z nějakého důvodu příčilo vraždit v době míru civilisty.

Ve své funkci se Meňšagin politicky střetl s běloruským nacionalistou Radaslauem Astrojskim (Ostrovským-Kalušem) (1887-1976), který se na přelomu let 1942-1943 pokoušel na pomoci nacistů uskutečnit svou ideu „velkého Běloruska“, jehož součástí se měl stát i Smolensk. Astrojski strávil ve Smolensku asi rok a učinil jej sídlem několika politických organizací běloruských nacionalistů. V červnu 1943 se sešel s generálním komisařem Kubem a počátkem roku 1944 se v Bělorusku pokusil zorganizovat proněmeckou domobranu.

Svědek v Katyňském lese

Osudovým pro Meňšaginův celý další život se stalo objevení masových hrobů v Katyňském lese u Smolenska na jaře 1943. V těchto hrobech byli pohřbeni důstojníci polské armády, kteří byli zavražděni na jaře 1940 na příkaz politbyra sovětské komunistické strany. Odkrývání katyňských hrobů nacisté využili k rozsáhlé mezinárodní propagandistické kampani. V dubnu 1943 sem byli pozváni jako svědkové také Meňšagin a Bazilevskij.

Přes Bobrujsk a Berlín do Karlových Varů

Krátce před osvobozením Smolenska v září 1943 uprchl Meňšagin před postupující Rudou armádou do běloruského Bobrujska. Zde se v říjnu stal starostou. V tomto úřadě setrval do června 1944. V té době se také stal členem nacisty podporovaného „Svazu pro boj proti bolševismu“ a více se zapojil do protisovětských politických aktivit.

Po osvobození Bobrujska se Meňšagin přesunul s rodinou do Berlína. V listopadu 1944 se dal do služeb KONR, ale osobně se vyhlášení jeho tzv. Pražského manifestu (14. 11. 1944 – zde v čase 1:55: https://www.youtube.com/watch?v=qtVMMgHyzb8) pravděpodobně nezúčastnil. Koncem února 1945 byl celý KONR evakuován z Berlína do Karlových Varů. Zde žil Meňšagin odděleně od své rodiny. Koncem dubna 1945 dorazili do Karlových Varů Američané. Samotný Meňšagin byl zadržen americkou vojenskou hlídkou 11. května 1945 v Rybářích u Karlových Varů a dočasně umístěn do tábora pro repatrianty. Dne 25. května byl odtud propuštěn a ihned se vydal hledat svou rodinu do Karlových Varů, které mezitím předala americká vojska pod kontrolu Rudé armády. Po několikadenním neúspěšném hledání dospěl k domněnce, že jeho manželka a dcera byly zadrženy sovětskými orgány a 28. května se vydal do rukou Rudé armády.

Meňšaginově manželce a dceři se ovšem mezitím paradoxně podařilo dostat do americké okupační zóny Německa, kde obě strávily bezmála šest let v repatriačním táboře. Na jaře 1951 jim bylo umožněno přesídlit do USA. Meňšaginova dcera Naděžda Jefremovová, dívčím jménem Kleinová, předtím Meňšaginová (nar. 1940) pracovala v administrativě Národního symfonického orchestru ve Washingtonu a v letech 1977-1994 byla osobní sekretářkou světoznámého ruského violoncelisty a dirigenta Mstislava Rostropoviče (1927-2007). Se svým otcem se po odchodu z Karlových Varů už nikdy neshledala.

Meňšaginův zápisník

Meňšagin byl eskortován do Sovětského svazu a koncem listopadu 1945 byl umístěn do moskevské věznice Lubjanka, kde strávil v naprosté izolaci následujících bezmála šest let.

Mezitím se ale kolem jeho osoby odehrály pozoruhodné události: Meňšaginův zástupce Bazilevskij, který zůstal po osvobození Smolenska ve městě, poté, kdy byl zatčen a obviněn z vlastizrady, projevil velkou ochotu ke spolupráci s vyšetřovateli NKVD. Dokonce takovou, že již v lednu 1944 bylo jeho vyšetřování pro vlastizradu zastaveno a Bazilevskij byl osvobozen s pozoruhodným odůvodněním, že nespáchal trestný čin. Stěžejní důvod tohoto neuvěřitelného postupu vůči kolaborantovi spočíval nepochybně v tom, že Bazilevskij sepsal již dva dny po osvobození pro sovětské orgány zprávu o Smolensku v době okupace, v níž signalizoval ochotu svědčit v kauze katyňského masakru ve prospěch SSSR. Takovéto svědectví vydal Bazilevskij poprvé veřejně již počátkem roku 1944, přičemž výslovně vypověděl také to, že Meňšagin byl o přípravě údajné vraždy polských důstojníků Němci i o jejím pozdějším spáchání informován (v čase 19:48-21:33 https://www.youtube.com/watch?v=Q3e9hPKq7w4&t=325s). Své křivé svědectví o vraždě v Katyňském lese Bazilevskij opakoval osobně 1. června 1946 přímo na zasedání tribunálu pro nacistické válečné zločince v Norimberku. Už tehdy německého obhájce překvapilo to, že se někdo s Bazilevského minulostí může v Sovětském svazu nacházet na svobodě. Za své svědectví byl někdejší zástupce smolenského starosty již v únoru 1944 odměněn postem profesora astronomie na pedagogickém institutu v Novosibirsku, kde nejen v klidu dožil, nýbrž dokonce časem dosáhl funkce děkana tamější fyzikálně-matematické fakulty.

Bazilevského svědectví nebylo nicméně shledáno zcela důvěryhodným, a proto hlavní sovětský žalobce na Norimberském procesu Roman Ruděnko předložil další důkaz o údajné vině nacistů za katyňský zločin. Tím byl ukořistěný zápisník Menšagina, ovšem s dodatečně doplněným záznamem o údajném zastřelení polských zajatců. Na tom, aby byla katyňská vražda označena za nacistický zločin, mělo z řady důvodů zájem nejen nejužší sovětské vedení, které ji v březnu 1940 odsouhlasilo (https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9A%D0%B0%D1%82%D1%8B%D0%BD%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9_%D1%80%D0%B0%D1%81%D1%81%D1%82%D1%80%D0%B5%D0%BB#/media/%D0%A4%D0%B0%D0%B9%D0%BB:Katyn_-_decision_of_massacre_p1.jpg), nýbrž i její hlavní vykonavatel Vsevolod Merkulov (1895-1953), jenž v roce 1943 již zastával funkci lidového komisaře (ministra) vnitra SSSR a v letech 1943-1944 předsedal „Komisi pro předběžné vyšetření tak zvaného Katyňského případu“. Poprvé byl zfalšovaný Menšaginův zápisník veřejně prezentován v roce 1944 v sovětském propagandistickém filmu „Tragédie v Katyňském lese“ („???????? ? ????????? ????“). Ve filmu byl doprovozen následujícím komentářem: „Důležitý dokument! Zápisník s vlastnoručními zápisy bývalého starosty Smolenska, zrádce Meňšagina. V těchto zápisech vztahujících se k podzimu 1941 se uvádějí některá opatření provedená Němci ohledně polských válečných zajatců.“ (Zde v čase 10:03-10:23: https://www.youtube.com/watch?v=Q3e9hPKq7w4&t=325s). O samotném Meňšaginovi, který se již řadu měsíců nacházel ve zdech Lubjanky, sovětští zástupci na procesu v Norimberku tvrdili, že je nezvěstný.

Věznice zvláštního určení ve Vladimiru a její obyvatelé

Od vnějšího dění zcela izolovaný Meňšagin byl nakonec v září 1951 odsouzen za vlastizradu a zrádcovskou činnost k 25 letům vězení. Krátce poté byl eskortován do věznice zvláštního určení ve Vladimiru. Tento ústav se již krátce po bolševické revoluci, na počátku 20. let, stal hlavní izolační věznicí pro těžké politické vězně. Po roce 1953 sem byl umístěn i syn zesnulého sovětského diktátora Vasilij Stalin (pod pseudonymem Vasiljev). Pod cizími jmény se zde nacházeli v 50. letech také někteří příbuzní diktátorovy druhé manželky Naděždy Alilujevové. Pouze číslem cely byl označen premiér meziválečné Litvy Antanas Merkis, jenž zde roku 1955 zemřel. Takovým očíslovaným anonymním vězněm byl zpočátku také Meňšagin.

Od roku 1954 si ve vladimirské věznici odpykávali své tresty četní vysocí funkcionáři sovětských bezpečnostních složek, kteří byli zatčeni a odsouzeni po pádu všemocného Lavrentije Beriji, především bývalý náměstek náčelníka sovětské kontrarozvědky generál Pavel Sudoplatov (1907-1996), bývalý náměstek ministra vnitra SSSR Stěpan Mamulov (Mamuljan) (1902-1976) a jeden ze spoluorganizátorů vraždy Lva Trockého, generál NKVD Naum Ejtingon (Kotov) (1899-1981).

Do poloviny 50. let pobývali ve stejné věznici jako Meňšagin také bývalí polní maršálové wehrmachtu Ferdinand Schörner a Ewald von Kleist, jakož i poslední šéf nacistického abwehru generálporučík Franz Eccard von Bentivegni. Maršál von Kleist, odsouzený v SSSR za válečné zločiny na 25 let, zde v roce 1954 zemřel.

V letech 1950-1953 seděla ve vladimirské věznici Ludmila Ruslanovová (1900-1973), v době svého zatčení roku 1948 daleko nejpopulárnější sovětská folklórní zpěvačka. Ruslanovová doplatila na své manželství s generálporučíkem Vladimírem Krjukovem, blízkým spolupracovníkem maršála Georgije Žukova. „Maršál vítězství“ Žukov se dostal roku 1946, kdy působil jako velitel sovětských okupačních vojsk v Německu, do nemilosti Stalina a byl proti němu použit fakt, že se nezřízeně obohacoval na úkor sovětské erární válečné kořisti. Uvedenou „trofejní“ nebo též „generálskou kauzu“ odstartovalo v srpnu 1946 zadržení sedmi železničních vagonů z Německa naložených starožitným a luxusním nábytkem, historickými výtvarnými díly i dalšími cennostmi a klenoty. Tento náklad byl určen osobně pro Žukova. Zatímco samotný Žukov z kauzy vyšel (po ponižujícím písemném pokání) pouze sesazením na nižší velitelskou funkci, dalších 11 souzených generálů z „trofejní kauzy“ bylo buď odsouzeno k smrti a později zastřeleno, nebo jim byly uloženy dlouholeté tresty. Krjukov byl v této kauze odsouzen na 25 let. S ním se svezla i jeho žena Ruslanovová, která dostala desetiletý trest spojený s konfiskací majetku. Nutno poznamenat, že jmenovaní manželé nashromáždili v hladovějícím a válkou zdevastovaném poválečném Sovětském svazu zcela nebývalý majetek, který měl svůj původ zřejmě nejen v sovětské válečné kořisti v Německu: Bylo jim zabaveno několik osobních automobilů, včetně dvou mercedesů a jednoho audi, stovky briliantů a dalších drahokamů, přes sto kilogramů stříbrných předmětů, na 130 obrazů ruských mistrů, desítky soch, starožitných koberců a gobelínů a také 700 tisíc rublů v hotovosti. Oba manželé byli propuštěni v červenci 1953 a vzápětí rehabilitováni.

Ve Vladimirské věznici se Ruslanovová spřátelila s někdejší hvězdou sovětských budovatelských filmů Zojou Fjodorovovou (1907-1981), která tam byla eskortována koncem 40. let. Fjodorovová se v roce 1945 seznámila s americkým diplomatem a pozdějším admirálem válečného námořnictva USA Jacksonem Tatem (1898-1978), s nímž se jí počátkem roku 1946 narodila dcera. Fjodorovová se sice pokusila zakrýt nadcházející narození dítěte počatého s cizincem narychlo uzavřeným sňatkem s hudebním skladatelem Alexandrem Rjazanovem, nicméně koncem roku 1946 byla zatčena a odsouzena za špionáž k 25 letům. Její sestra Marija dostala 10 let a roku 1952 skonala v lágru na Vorkutě. Zbytek rodiny, včetně malé dcery, byl poslán do vyhnanství do Kazachstánu. Fjodorovová byla osvobozena teprve roku 1955, nikdy však nebyla rehabilitována. K herecké práci se mohla vrátit v roce 1956. Hrála poté ještě v desítkách sovětských filmů, ale většinou už jen menší a malé úlohy. Přesto např. její ztvárnění nevelké role vrátné v oskarovém filmu „Moskva slzám nevěří“ (1979) je pozoruhodné a patří k oživením jinak (podle mého názoru) místy dost vleklého filmu (zde, např. v čase 5:40 - https://www.youtube.com/watch?v=X7GuhjGZ-xs&t=417s). S otcem své dcery, admirálem Tatem se mohla Fjodorovová sejít až v roce 1976, kdy jí povolili cestu do USA. Její život však neskončil tímto pozdním a trochu nahořklým happy endem, ale uzavřel se náhle a velmi tragicky: V prosinci 1981 byla Fjodorovová zastřelena ranou do týla ve svém bytě v centru Moskvy. Pachatel vraždy nebyl nikdy vypátrán. Podle jedné teorie se Fjodorovová stala obětí rozvětvené mafie nelegálních obchodníků s brilianty, podle druhé stála za její vraždou KGB.

 Na počátku 60. let pobýval jistou dobu ve vladimirské věznici americký pilot výzvědného letadla Francis Gary Powers (1929-1977), sestřelený v květnu 1960 nad SSSR. Ten byl v únoru 1962 vyměněn na Glienickém mostě, ležícím mezi Postupimí a tehdejším Západním Berlínem, za sovětského agenta Rudolfa Abela (1903-1971). Tato událost se stala předlohou pro úspěšný film režiséra Stevena Spielberga „Most špiónů“ z roku 2015.

Později prošli vladimirskou centrální věznicí četní političtí vězni a disidenti Brežněvovy éry – Julij Daniel, Vladimir Bukovskij, Anatolij Marčenko, Josif Begun, Gabriel (Garik) Superfin, Anatolij Ščaranskij/Natan Šaransky a mnozí další.

Spoluvězni na cele

O tom, že figuroval nepřímo jako svědek při Norimberském procesu, se Meňšagin dozvěděl zřejmě někdy v polovině 50. let. V té době se také, mj. v dopisu tehdejšímu sovětskému předsedovi vlády Georgiji Malenkovovi, domáhal toho, aby v jeho případě byla uplatněna amnestie z roku 1955. To se nestalo – jedním z hlavních důvodů tohoto postupu bylo bezesporu to, že byl považován za nepohodlného a potenciálně nebezpečného svědka katyňské kauzy.

Po většinu trestu byl Meňšagin umístěn v samovazbě. Teprve v 60. letech se ve vladimirské věznici jako jeho spoluvězni na jedné cele postupně vystřídali Mamulov, bývalý sovětský špion a Ejtingonův spolupracovník Matus (Matvej) Štejnberg (1904-1997) a roku 1968 Sudoplatov. Ten strávil s Menšaginem na společné cele necelé tři týdny v roce 1968, krátce před svým propuštěním. Někdejší vraždící agent NKVD a organizátor četných vražedných útoků Sudoplatov psal o Meňšaginovi ve svých pamětech, publikovaných v polovině 90. let, se značnou averzí a s opovržením. Málo vídaným historickým paradoxem je fakt, že Sudoplatov byl propuštěn z vladimirské věznice po vypršení 15-letého trestu právě 21. srpna 1968, v den sovětské invaze do Československa.

Karavanskij a Meňšaginovo propuštění

Poslední měsíce pobytu ve vladimirské věznici Menšaginovi zkomplikoval jiný tamější vězeň, ukrajinský jazykovědec, básník, novinář a nacionalista Svjatoslav Karavanskij (pseudonym: Sergej Melnik) (1920-2016). Karavanskij byl rodákem z Oděssy. V létě 1941 po obklíčení své jednotky se vyhnul německému zajetí tím, že dezertoval a vrátil se do rodného města. Roku 1942 se tam zapojil do činnosti Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Počátkem roku 1945 byl v Oděsse za vlastizradu odsouzen k 25 letům pracovních táborů. Byl propuštěn roku 1960 na základě amnestie z roku 1955. V roce 1964 začal opět vystupovat jako nacionalista. Veřejně se vyjadřoval proti rusifikaci ukrajinských škol a proti údajnému porušování práv ukrajinského národa. V roce 1965 tak byla Karavanskému zrušena udělená amnestie a byl poslán do vězení k vykonání zbývajících bezmála 10 let trestu. V létě 1967 byl převezen do vladimirské věznice. Na počátku 70. let dostal ještě dva tresty – tříletý a čtyřletý. Na podzim 1979 mu bylo umožněno emigrovat s manželkou do USA. Celkem Karavanskij strávil v sovětských věznicích a pracovních táborech přes 30 let. V USA stihl publikovat několik významných lingvistických a lexikálních prací. Zemřel roku 2016 v Baltimore.

Navzdory negativní roli, kterou sehrál v Meňšaginově životě, je nacionalista, odpůrce sovětského režimu a kritik evropské integrace Karavanskij v posledním čtvrtstoletí vnímán na Ukrajině jako výrazně a mnohostranně pozitivní figura.

Karavanskij se doslechl o Menšaginovi z druhé ruky, z vyprávění spoluvězňů. Okamžitě vycítil velký skandální potenciál informace a pokusil se, v naději na vlastní prospěch, neúspěšně propašovat z věznice v prosinci 1968 mezi svými zápisky také značně nepřesnou zprávu o bývalém smolenském starostovi, kterou vydával za Meňšaginovu údajnou žádost adresovanou Mezinárodnímu červenému kříži. V důsledku toho byl Meňšagin vyslýchán KGB. Stejně jako kdykoli od května 1945 Meňšagin i nadále opakoval svou původní výpověď, že o okolnostech zastřelení Poláků v Katyňském lese nic neví. Zároveň ujišťoval, že Karavanského vůbec nezná. Přesto v Meňšaginovi vzbudilo Karavanského jednání obavu, že jde o provokaci KGB s cílem nechat ho nadále ve vězení i po vykonání 25-letého trestu. To se nakonec nestalo, nicméně Meňšaginovi byl při propuštění zabaven rukopis jeho memoárů, které napsal již v první polovině 50. let.

Meňšagin si odseděl celý trest a byl propuštěn v červnu 1970. O jeho propuštění informoval tehdejší hlavní ruský disidentský samizdatový časopis „X?????? ??????? ???????“.

.

Na svobodě

Po propuštění byl 68-letý Meňšagin umístěn do domova pro přestárlé invalidy na severu Ruska až za polárním kruhem. Většinu chovanců tohoto zařízení tvořili lidé s kriminální minulostí a zpravidla bez rodiny či bližších příbuzných. V roce 1972 se zde Meňšagin stal předsedou samosprávy. V této pozici vyjednával se správou domova o dílčích zlepšeních životních podmínek chovanců. Snažil se zejména zabránit citelným krádežím potravin ze strany zaměstnanců, kteří si takto nahrazovali časté výpadky v zásobování místních obchodů. Letní měsíce nicméně Meňšagin zpravidla trávil návštěvami u svých známých a přátel v různých částech Sovětského svazu. Během těchto cest se seznámil mimo jiné se spolupracovnicí Alexandra Solženicyna Naděždou Levitskou, disidentkou Věrou Laškovovou (odsouzenou v roce 1968 v politickém „procesu čtyř“ s Alexandrem Ginzburgem a spol.) a s disidentem G. Superfinem, s nimiž si také pravidelně dopisoval.

Boris Meňšagin zemřel 24. dubna 1984 v domově pro přestárlé v Kirovsku v Murmanské oblasti. Meňšaginův nekrolog vyšel roku 1985 v ruském konzervativním exilovém časopisu Posev.

Měnšaginovy paměti

Na počátku 80. let byly z iniciativy několika přátel pořízeny audiozáznamy Meňšaginových pamětí. Tyto memoáry vydali posmrtně roku 1988 v Paříži G. Superfin, A. Gribanovová a Natálie Gorbaněvská. Úplné kritické komentované vydání Meňšaginových pamětí pořídil v roce 2019 ruský historik Pavel Poljan.

Americký historik a specialista na dějiny Sovětského svazu Michael David-Fox, profesor Georgetownské univerzity ve Washingtonu, označil Meňšaginovy paměti za jednoznačný pokus o vlastní ospravedlnění, o apologia pro vita sua.

V pamětech se Meňšagin na mnoha místech verbálně distancoval, v duchu svého intelektuálního prostředí, od německé okupační moci a snažil se ukázat, že byl někým jiným než bezprincipiálním kolaborantem. Paměti jsou prosty antisemitských vyjádření a Meňšagin v nich rozhodně popřel, že by byl předem obeznámen s plány nacistů na likvidaci smolenského ghetta. Již při prvním vydání jeho pamětí v roce 1988 se také poukazovalo na to, že Meňšagin – rozdíl od Bazilevského – odmítl ustoupit nátlaku a označit za pachatele katyňského zločinu Němce.

Podle David-Foxe však četné Meňšaginovy činy dokládají velmi značnou míru jeho kolaborace s okupanty. O mnohém, co Meňšagin v pamětech neřekl, svědčí jeho články v smolenských novinách „????? ????“ (Nová cesta) z let 1941-1943. V pamětech sice Meňšagin obšírně popsal různá administrativní a hospodářská opatření, která za bezmála 26 měsíců na postu starosty učinil, na druhé straně však zamlčel okolnost, že počet obyvatel Smolenska poklesl od podzimu 1941 do osvobození v září 1943 o více než polovinu (z 37 tisíc na 17 a půl tisíce). Jednou z příčin byl fakt, že civilní obyvatelé Smolenska žili v krutých podmínkách a většina z nich hladověla. Podobná situace ostatně panovala téměř ve všech okupovaných ruských, ukrajinských a běloruských městech, a Meňšaginův Smolensk tedy nebyl výjimkou. Masový hlad vypukl ve Smolensku již počátkem zimy 1941/1942 a trval s krátkými přestávkami až do konce okupace. Meňšaginovi se podařilo zajistit stravování pouze pro zaměstnance městské správy, jinak podle David-Foxe - měřeno obecnými kritérii úspěšnosti - jako hlava města úplně selhal. Bylo tomu tak navzdory tomu, že dokázal zvýšit počet úředníků a zřízenců městské správy ze šesti (!) koncem července 1941 na cca 250 v srpnu 1943 a že město posléze zaměstnávalo přibližně desetinu všech civilních obyvatel Smolenska. Případy, kdy Meňšagin vydával pobytové dokumenty osobám spojeným s odbojem, byly dost ojedinělé a v některých případech za ně navíc požadoval úplatek. Rozhodoval také o přidělování, resp. rozprodeji nemovitostí, které byly konfiskovány evakuovaným funkcionářům stranického aparátu a místním Židům přesídleným do ghetta.

David-Fox zařadil do příslušného dobového kontextu (a tím zároveň částečně zpochybnil) samotným Meňšaginem zdůrazňované zásluhy o propuštění stovek sovětských válečných zajatců z okolních německých zajateckých táborů: Smolenský starosta odtud jednak získával odborníky různých specializací velmi potřebných pro chod města, jednak sami nacisté zacházeli dosti blahosklonně s lidmi, kteří se stali obětí bolševických a stalinských represí. Nelze též zcela přehlížet paradoxní fakt, že německá okupace části SSSR přinesla, kromě všeho jiného, také osvobození tisíců vězňů - ať už kriminálních, či politických - ze sovětských věznic a pracovních táborů.

Spolupráce s okupačními bezpečnostními orgány a trestními jednotkami při protipartyzánských akcích, spojených stále častěji s krutostmi a brutálním násilím vůči místnímu civilnímu obyvatelstvu, byla podle amerického historika samozřejmou součástí činnosti starosty Smolenska. Meňšaginova účast na odkrývání obětí Katyňského masakru v dubnu 1943 byla do jisté míry přirozeným vyústěním této kolaborace. Tuto svou činnost Meňšagin na mnoha místech pamětí ospravedlňoval buď obavou z udání okupantům, nebo strachem z provokace.

David-Fox téměř vyloučil možnost, že by Meňšagin předem nevěděl o plánovaném vyvraždění smolenského ghetta. I kdyby tomu tak hypoteticky bylo, nemohl nevědět o otřesných a nelidských životních podmínkách v ghettu. K tomu však Meňšagin v pamětech neřekl vůbec nic. Vzpomínal jen na to, že se jako starosta každý týden setkával s tamějším předsedou židovské rady a že se prý v ghettu žádné incidenty neodehrály.

Svou činnost v KONR v posledních měsících války pak Meňšagin nevěrohodně obhajoval údajnou snahou o záchranu sovětských válečných zajatců.

David-Fox označuje Meňšaginovo působení ve funkci starosty Smolenska za „politickou misí technokrata“. Politickou ideologii smolenského starosty lze na základě pamětí vystihnout jen částečně: Meňšagin vyjadřoval v memoárech krajně antibolševické, resp. antikomunistické ideje, aniž by odsuzoval bývalé komunisty. Jeho antisovětské postoje zřejmě zesílily po roce 1928 a během tzv. Velkého teroru se stal přesvědčeným antistalinistou. Byl věřícím a hluboce religiózním člověkem – krátce po svém nástupu do funkce nechal znovu otevřít několik smolenských chrámů, které byly do té doby využívány jako sklady soli. Meňšagin nebyl vyhraněným ruským nacionalistou, ale byl bezesporu antisemitou. To ukazuje několik jeho článků v novinách „????? ????“, v nichž mimo jiné hlásal, že „židobolševismus“ napomáhá vzestupu židovských umělců, což dokládal mj. na příkladech houslového virtuosa Davida Oistracha a populárního estrádního zpěváka Leonida Utjosova.

Meňšagin podle David-Foxe nebyl ideovým kolaborantem a ke službě německým okupantům nebyl veden náklonností k nim, nýbrž nenávistí vůči sovětskému režimu.

Rukojmí Katyně

Druhou polovinu Meňšaginova života fatálně ovlivnila okolnost, že byl v dubnu 1943 donucen stát se svědkem odkrývání obětí katyňského masakru. V důsledku toho, že odmítal ze spáchání tohoto zločinu obvinit nacisty, se stal na mnoho let pouhým bezejmenným vězeňským číslem a odseděl si plných 25 let, z toho 19 v samovazbě. Na druhé straně mu okolnost, že viděl odkrývání masových hrobů v Katyni, možná zachránila život – za vlastizradu mu po válce v SSSR reálně hrozil trest smrti. Sovětské propagandě pochopitelně nikdo nikdy neuvěřil, že masovou vraždu v Katyňském lese spáchali nacisté. Tato událost je dodnes velmi bolestivou, často rozdíranou, a proto i těžko se hojící jizvou ve vztazích mezi Rusy a Poláky. (V posledních letech se v Rusku množí hlasy popíračů sovětského pachatelství katyňského zločinu, které se už neomezují jen na okrajové stalinisty, členy Komunistické strany Ruské federace či zahraniční historické negocianisty, jako je americký literární historik Grover Furr /https://www.youtube.com/watch?v=xB60AIUlaxc/, ale poslední dobou se k nim připojili také veřejně poměrně vlivní členové nacionalisticko-komunistického tzv. Izborského klubu.)

Sovětský svaz v poválečných letech zřejmě počítal s tím, že kdyby se katyňský zločin stal někdy výrazným tématem mezinárodní politiky, mohl by Meňšagina přece jen nějakým způsobem donutit, aby svědčil v této kauze v jeho prospěch, a použít jej tak jako propagandistického „žolíka“. Proto byl Meňšagin téměř až do svého propuštění kolaborantem „se železnou maskou“. Rukojmím Katyně zůstal do konce svého života…

Literatura:

????? ?????????, ????????????. ??????. ?????????. ????a?????? ? ????o?o??? ?????? ????? ???????? ????? [Pavel M. POLJAN a kolektiv (red. + ed.), Boris Meňšagin, Vospominanija. Pisma. Dokuměnty], ?oskva – Sankt Peterburg, Nestor-Istorija 2019.